Proti proudu potřetí

 Jo. Podala jsem si na tu vejšku přihlášku potřetí. 

Seděla jsem dnes po práci před jednou vinohradskou kavárničkou, vychutnávala si minestrone (a taky trochu výrazy chlapa vedle, neboť mu nebylo zcela jasné, proč se pokouším štěkat jako liška, a já jsem neměla potřebu vysvětlovat mu, že aby mě děti poslechly, požadují netradiční hlasovou paletu) a sosala pohledem.

Posledních devět měsíců na toulkách a sem tam studiu v různých městech Evropy mi umožnilo jednu věc - vracet se ráda do Česka.

Dřív jsem proti Česku nepopsatelně brojila. Jsme malý rybníček, a já jsem si vstupem do dospělosti vůbec dospělá nepřipadala. Měla jsem pocit, že už mi nikdo nikdy neodpáře nálepku předešlých záležitostí, ba co víc, že mě nikdo nebude chtít vidět jinak. Chtěla jsem pryč, do rovin, které miluju, a ne snad začít znova, ale nadepsat novou kapitolu jinde, než začala ta předchozí.

Jenže v květnu se začala rýsovat moje momentální práce, která má poměrně dlouholetou konstrukci, a já jsem nemohla říct "Ne, nazdar!". Je to práce, po které jsem vždycky toužila, díky šéfce, která je naprosto jedinečná a žádnou takovou bych nikde jinde nepotkala. Pracovně vlastně neustále někam cestuju, pokud ne na čarovné Slovensko, minimálně po republice. Na podzim mě čeká premiéra v Anglii. Opravdu se nedá říct, že bych pracovala zašitá v Česku. Jenže práce jako na kostele je tu pro naše děti alespoň na dalších pět let, a o ten kostel se má starat kdo? Ráchel.

A když už ten kostel stojí někde, kde člověku není báječně, proč tomu trošku nepomoct?

Česko pro mě poslední dva roky mělo z mnoha procent hořkou příchuť právě kvůli škole. Poprvé jsem se ocitla na solidním dně (jestli se chcete ponížit, pak na tu VOŠku z kvalitního gymplu jděte), podruhé jsem nejdřív složila přijímačky, abych nebyla přijatá na základě obsahu lékařské dokumentace, a potřetí jsem se ocitla na oboru A, aby mi nebyl umožněn přestup na obor B z týchž důvodů, z jakých mě dříve nepřijali jinde. Dvakrát za sebou mi bylo řečeno, že s fyzioterapií se můžu rozloučit, protože i když mám znalosti i sílu, moje tělo je popisováno jinak než těla mých spolužáků (z nichž polovina měla z hodin u počítače suverénně horší rovnováhu než já, která jsem skoro denně makala, ale to jen tak na okraj).

A tak jsem sen pověsila na hřebík, postupně se rozplynul a ztratil i význam, protože jsem nakonec tu báječnou práci získala proto, co mám za sebou, jaká jsem a na co mám talent (a konečně i ty zahraniční papíry). Jsem (fyzio)terapeut bez vejšky, a ani jednomu z mých klientů to nevadí, protože pro co přijdou, to dostanou.

Loučila jsem se už i s představou jakékoli VŠ, protože se mi do toho kolotoče znovu ani trochu nechtělo a měla jsem navíc dojem, že vystudovat cokoli, co mi v práci nepomůže, bude ztráta času. Jenže jsem právě v práci přišla na to, že vysokoškolské vzdělání sice možná nebude cestou k rozvoji praxe, ale mé schopnosti se z práce nezbláznit.

Téměř denně opakuji rodičům svých malých klientů, aby si našli čas na sebe. Aby neustále nehledali nové terapie, nezvyšovali stávající ... aby žili a dělali, co je naplňuje, protože to je to nejdůležitější, co mohou pro dítě udělat.

Hm.
A pak jsem v Bratislavě málem zkolabovala, v Liberci jeden den pro neskutečné a nezdůvodnitelné bolesti skoro neviděla a v Praze získala dojem, že mi něco uniká.
A jak jsem měla po odchodu z někdejší první VŠ možnost vrátit se zpátky k sobě a nakonec se na sebe podívat zvenku, na zaléčenou, uzdravující se ze všech těch zklamání, zjistila jsem, co mi chybí.

Chybí mi domov. Domov ve mně samotné, kterým proudí nepopsatelně horká a čistá a radostná plzeňsko-slovácká krev, a kde člověk dupe a tančí radostí, kterou mu přinese už jen to, že dnes viděl východ slunce.
V posledních dvou letech jsem makala na sobě, zuby nehty jsem se držela naděje pracovat tam, kde jsem dělat toužila, a to všechno se mi vyplatilo a splnilo.

A když mi dnes zeshora ze vteřiny na vteřinu přišlo, jaká by byla radost vrhnout se do studia něčeho, co mě vždycky bavilo, tak jsem to prostě udělala a tu přihlášku na kombinovanou sociální antropologii na ZČU založila. Bude to za všech okolností velká sranda. Když zkoušky proletím, tak proto, že se bude slušet, abych se šla dobrovolně přihlásit milovanému třídnímu z gymplu k vykostění, pokud je udělám, pak pro to, co bude následovat.

A tím se nechám překvapit.

Teď tu spokojeně a unaveně sedím, zhruba potřicáté poslouchám Plzeňskou věž a nepopsatelně se těším na folkloristiku.

Udělám všechno proto, abych se vrátila domů.
Snad pak budou jednou i moje děti díky tomu dobře vědět, kde to jejich DOMA je.
Ne to složitě znovu hledat do svých jednaadvaceti ;)